THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neviem či označiť za šťastie skutočnosť, že som mal možnosť vidieť aj prvú skupinu večera, ktorá mala začať hrať o pol šiestej. V čase môjho príchodu o dve hodiny neskôr sa stále ešte len zvučilo a kým sa naozaj začalo, mohol som skonštatovať okrem toho, že uvidím všetko aj skutočnosť, že na akciu prišlo slušné množstvo ľudí. Ale vráťme sa späť k zmaľovaným angličanom EASTERN FRONT, ktorí už asi naveky budú pre mňa etalónom mizirnej kvality a diletantizmu. (Začul som dokonca hlášku „Veď oni su horší ako GORGOROTH a to už je čo povedať, takéto umenie...“) Skupinu nepoznám, takže neviem, akú úroveň dosahujú ich nahrávky, v každom prípade môžem povedať, že ich prešovská prezentácia nedosahovala žiadnu. Skoro celý koncert odohratý v jednom tempe s dookola opakovanými motívmi a absolútne bez nápadu. Toto všetko by sa dalo ako-tak prežiť, no kapela, ktorá dokáže vyletieť z rytmu v pomalej pasáži, neobsahujúcej žiadnu obtiažnú rytmiku - tá si nezaslúži žiadnu milosť. Občasné pokusy o rýchlejšie tempo mali za následok zmiznutie bicích, pán bubeník akosi v tej „rýchlosti“ strácal dymaniku a o presnosti radšej nehovoriac (kopáky ako na schodoch vysypané zemiaky potvrdia). Ešteže boli EASTERN FRONT aspoň zmaľovaní... No aby som nebol celkom nespravodlivý, musím tiež podotknúť, že značnej časti publika sa ich show páčila a EASTERN FRONT zožali veľké ovácie.
Nasledujúci APOSTASY boli po EASTERN FRONT ako náplasť na dušu. Výborný, mierne technickejší a melodický death-black. V porovnaní so svojími predchodcami doslova oplývali hráčskými schopnosťami, zmenami rytmov, melódiami, nápadmi a výborným zvukom. Prosto neporovnateľná úroveň. Zároveň s ich príchodom na pódium zo mňa opadol strach, či nebudem ľutovať, že som vôbec chodil. Pätica muzikantov si svojích „päť minút slávy“ na pódiu užívala a okrem svojich hráčskych schopnosti sa prezentovali aj neúnavnou energiou a údernosťou. Žiaľ, neboli na pódiu veľmi dlho, keďže sa začalo neskoro, neúprosný čas nedovolil viac.
Po výbornom vystúpení APOSTASY som dúfal, že ma podobne zabavia aj Taliani GRAVEWORM, žiaľ, musím skonštatovať – nepodarilo sa. Chlapci a jedna dáma mali o niečo horší zvuk ako ich predchodcovia na pódiu, no hlavným negatívom ich vystúpenia bola skôr jednotvárnosť, ktorá s postupujúcim časom čím ďalej tým viac ubíjala. Z tohto stavu ma vytrhli len na chvíľku, keď siahli po cudzej tvorbe. Ich úprava „Fear Of The Dark“ od IRON MAIDEN prebrala nielen mňa, ale aj publikum, ktoré si tento song spolu s GRAVEWORM aj zaspievalo (alebo zarevalo?).
Ako headliner celého tour vyšli na pódium Švédi LORD BELIAL, hudobne síce nič objavné a ani zložité, no ich produkcia nepostrádala niekoľko dôležitých ingrediencií, ktoré z nich robia veľmi dobrú koncertnú kapelu. V prvom rade, ich deathmetalový rock‘n‘roll s blackovými prímesami nepostrádal živelnosť a veľkú dávku energie. V rade druhom mali výborný hutný zvuk, ktorého základy je možné hľadať v používani sedemstrunových gitár a v neposlednom rade bola očividná ľahkosť s akou prezentovali svoje umenie. Nefalšovaná radosť z hrania a baviaceho sa publika, ktoré už bolo o niečo redšie, vzhľadom k pokročilému času.
Ako zhodnotiť celý koncert? Nebyť Švédov APOSTASY išlo by o koncert jednej hlboko podpriemernej skupiny a dvoch mierne nadpriemerných. Možno si niekto povie: „buďme vďační aspoň za to čo máme...“ Neviem, neviem, no svoju účasť neľutujem, výborní APOSTASY a živelní LORD BELIAL ma celkom slušne zabavili.
Fotografie: Koscj
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.